Titul Matka, titul Dítě. Oba podceňujeme

10.12.2015

A byla tu opět podzimní Kodaň. Lektorka jógy Sonia Sumar držela v náručí chlapečka, který se jí na začátku lekce vůbec nechtěl dotknout.
Neregistroval ji, zato teď jeho hlava spočívala na jejím rameni a modré oči se důvěřivě dívaly do těch čokoládových.


Neodvažovali jsme se pohnout, skoro jsme zapomněli dýchat. Dítěti, které se teď se Soniou mazlilo, totiž byl diagnostikován těžký autismus a ještě před hodinou jevilo nezkrotnou tendenci vyrvat dveře z pantů, vyskočit z okna, mlátit hlavou do zdi.

Jeho rodiče Soniu vyhledali v naději, že jim pomůže najít ten zázračný zámek, po jehož odemčení se ráno jejich Tommy probudí jako "normální". Oba dva vysokoškoláci se slibnou kariérou - očekávání, která byli zvyklí odjakživa klást na sebe, se nevzdali ani v případě svého syna. Když se ukázalo, že mu činí problémy v klidu se obsloužit a pochopit, k čemu potřebuje boty, a když pro něj běžná škola byla utrpením, upadl nejdřív jeho otec do deprese a netrvalo dlouho, než i jeho matka ztratila optimismus. Ohledně svého syna a pak i sebe.

"Mám doktorát z ekonomie. Manžel je vědec. Vzdělání je pro nás naprostou samozřejmostí. A naše dítě bude jiné. Jaký život vůbec může vést?"

Sonia na okamžik zavřela oči. Když se na nás znovu podívala, z čokoládových tůní sršely pobavené jiskřičky.
"Celé dětství jsem tvrdě dřela. Chodila jsem bosa lesy, loužemi i ostnatým terénem. Žili jsme v bídě a když jsem odešla z Brazílie, nebylo to jiné. Neuměla jsem jazyk, neměla jsem peníze. Měla jsem jen svoje děti a jógu, která mě celý život provázela. Byla to nakonec ona, co nás udrželo naživu a zajistilo nám slušné živobytí. Doma chodíme bosi a i když na ně máme, boty nosíme jen tam, kde si to žádá společenská konvence. Létám po světě, učím a sem tam vystoupím na konferenci. Nemám diplom z ničeho. Pokud to někdo vnímá jako mou ztrátu, je to jeho problém, ne můj."

Rozhlédla se po nás a zvolala: "Vadí to někomu z vás? Vrátím vám peníze a doplatím let první třídou," dodala a místnost se otřásla tichým smíchem. Tommy totiž stále téměř nehnutě, s hlavou na Sonině srdci, vypadal, že naslouchá.

"Vaše dítě nemá žádný problém, který by mu neumožňoval žít smysluplně. Nenarodilo se z Vašich plánů, vy jste se pouze rozhodli, že dáte život dalšímu člověku. Dali jste mu veškerou lásku a vložili do něj bez špatného úmyslu své naděje a očekávání. Pak ho ale nemilujete bezpodmínečně, protože nerespektujete jeho výchozí pozici. V podstatě po něm žádáte, aby se vyrovnalo vašim představám. Jakkoli mu ale můžete v té cestě pomoci, bude ho vždy stát nesrovnatelně více sil než kohokoli jiného, povedete-li ho stopami svých přání."

"Tato mladá žena," otočila se v tu chvíli na mne, "má problémy s hybností. Nikdy neřekla nikomu "mami", nechodila do tanečních, nikdy nezapůsobila na muže podpatky a domácí práce ji nejednou unaví tak, že prospí celý den," prohlásila k mému úžasu, protože poslední informaci jsem jí určitě neposkytla.

"Přesto," pokračovala, "našla své místo v životě. Láska při ní stojí víc, než si myslíte. Ve škole nebyla premiantkou, ale tady učí nás všechny víc než teoretickou anatomii a psychologii už tím, že nám představuje svůj pohyb a duši mimo zajeté koleje našich zvyků. Mnohé z nás zde jsou matkami a nemají problém s ní komunikovat. Nemáme právo nárokovat si její identitu s námi."

Zhroutila jsem se smíchy na rameno Rikke, která seděla vedle mě. Sonia mi připomněla ve vší pravdě něco, co vyplynulo z výchozí pozice mých vlastních rodičů. Vysokoškoláky nebyli, záhy po maturitě se poznali a rozhodli pro společnou cestu. Naše rodina je ukázkovou směsicí několika vážných onemocnění a v době, kdy jsem se narodila, byla všeobecná informovanost o terapii dětské mozkové obrny na stále postkomunistickém bodu postupného tání, takže vroucným přáním rodiny bylo, ať se to alespoň nezhorší.

Nikdo mě nikdy do ničeho netlačil. Měla jsem dostatek prostoru vyzkoušet své možnosti, poznat své hranice a působit na ně více či méně z vlastní iniciativy. Co neustále a neústupně manipulovalo mými záměry a přáními, byla mnohem častěji medicína. Když jsem chtěla zpívat, fyzioterapeutka by mi to nejraději zakázala, když jsem celé léto proběhala po zahradě, chytal se ortoped za hlavu a káravým pohledem hasil moji radost z toho, že "poslední den jsem Niku chytila, heč!"

Nikdo z mých blízkých mi nikdy nedal najevo, že jsem pro něj zklamáním. "Na to, aby pro vás dítě bylo zklamáním, nemáte nárok," řekla prostě Sonia. "Být zdravý a bez diagnozy není odměnou. Vaše dítě nebude ekonom? Nebude právník? Jsou snad všichni lidé na světě, kteří nemají autismus, právníci? A že nevystuduje střední školu? Ó bože, nejvyhlášenější kadeřník v našem městě se naučil počítat, až když si jako osmiletý během týdne vytrhl sto vlasů," řekla, jako by mluvila o počasí.

"Komunikace," usmála se na Tommyho, který reagoval stejně, "a nikoli diplom je měřítkem kvality lidského života a schopnosti spolu vycházet. Tento chlapec rozumí tomu, co se děje kolem něj, svým způsobem. To, že svět nevnímá jako vy, neznamená, že v něm neobstojí. Až proniknete na jeho stranu, za to pomyslné sklo mezi vámi a jím, dokážete sledovat jeho, nikoli své cíle. Teprve potom, až nebudete svá přání promítat do jeho potenciálu, nebude se cítit ohroženě a nešťastně. Teprve potom smíte žádat, aby se příblížil tomu, co nazýváte normálním vnímáním."

"Kdybych já byla nešťastná," uzavřela s úsměvem, "tak vám tím spíš na nějakej diplom kašlu."

Ten den Tommy poprvé v životě komunikoval s cizím člověkem, poprvé v životě se někomu dlouze a klidně díval do očí a poprvé v životě objal svou maminku.

Ten den na titulu nezáleželo.