Prostý důvod, proč tělo ctít, nikoli ničit? Je naživu

Je to už mnoho let, víc než dekáda, co jsem v pubertě velmi bojovala - o funkční terapii, které se mi dostávalo minimálně, o pocit, že všechno to cvičení někam povede - a tím i o svoje místo na světě, především v sobě samé.

Něco z toho si nesu v sobě dodnes - nekompromisní vedení, pokud je to třeba, zásadovost ... a vlastně i nepopsatelnou vděčnost za to, že všech těch intenzivních přístupů, které by mi srovnaly tělo a po kterých jsem tolik toužila, se mi zase tak moc nedostalo.

Po čtyři roky se den co den v práci setkávám s dětmi různě handicapovanými - a jejich rodiči, různě motivovanými. Ti všichni mají ale jedno společné přání - dát svým dětem absolutní maximum tréninku (tréninku), a možná ještě víc než to maximum.

Před několika dny jsem přijímala do terapie novou klientku. Nádherné dítě s kombinovaným postižením, které po všech těch intenzivních cvičeních potřebovalo jedno jediné - KLID.

"Nic tím neztratíte, když zvolníte tempo a budete se soustředit na to, aby Vaše dítě to, co chce samo dělat, co nejvíce prožívalo, a méně je vedl někdo jiný," 

     řekla jsem mamince, které se po těch slovech viditelně ulevilo.
 Měla totiž spoustu důvodů cítit obavu, selhání, když zrovna svému dítěti nedávala absolutní maximum - jezdila po intenzivních rehabilitačních pobytech za desítky tisíc, vyzkoušela všechny přístupy, o nichž se lze dozvědět. Protože "...co kdyby náhodou..."

Mám dceru, bude jí zanedlouho pět měsíců. Je to krásné, zdravé dítě, se kterým cvičím Vojtovu metodu, protože k ní mám velmi blízko - a Zoe má prozměnu blízko ke skolioze, bolestem v budoucnu a zabržděnému vývoji nyní, když cvičit nebudeme.

Prožívám zlomek toho, co matka s postiženým dítětem. A i já jsem po určitou dobu cítila výčitky - když mi cvičit nešlo, když mi někdo řekl, že by se dal problém spravit lehkou manipulací a nemusela bych ji vojtit, když jsem několikrát cvičila "jen dvakrát!", protože na víc jsem prostě neměla sílu.

Zdánlivě paradoxní ale bylo, že když jsme týden necvičili, protože nejdřív měla horečky dcerka a pak já, nebo jsme začali místo čtyřikrát cvičit třikrát, šel její vývoj rapidně vpřed. 
V prvních týdnech bylo naprosto nutné, abychom dodrželi čtyři dávky terapie denně a dostala se z nejhorší fixace. Teď, když začíná komunikovat, je velmi bystrá a hbitá, snaží se plazit, je práce s ní náročnější, protože prostě nechce. A navíc, chce něco jiného - chce se houpat, chce si hrát, chce se dívat, chce se mazlit. Má potřeby, jejichž naplnění znamená její spontánní rozvoj.   

A protože je zdravá a má sílu svoje potřeby prosadit (a nic tím neztratíme, když budeme cvičit jen třikrát), vede mě vrátit se do mého vlastního dětství a uvědomit si, že i s mnohdy až zoufalou potřebou léčby je tu něco, co potřebuje každé dítě bez rozdílu - prostor projevit se. 

Celé roky potkávám na cestě životem rodiče, kteří mají jasnou prioritu - dát dítěti všechno. V případě dítěte těžce fyzicky postiženého to znamená nepromarnit ani chvíli na cvičení. Sjezdit každé centrum (ta u nás poslední roky rostou jako houby po dešti)  - "..až přijdu na to, co na moje dítě nejvíc funguje.."

A téměř pokaždé ke mně přichází z jednoho prostého důvodu -  DÍTĚ NEVÍ, JAK SE HÝBAT. DÍTĚ SI V POHYBU NEVĚŘÍ.

Jak by mohlo?

Péče o duši je nesmírně důležitá. Protože duše není vidět, zato tělo ano, soustředíme v případě problému pozornost na její schránku. Dítě je schopné žít a komunikovat. Umí být šťastné. Za ten zázrak bychom měli děkovat.

Nehýbe se ale ideálně! S tím se musí neprodleně něco dělat!

To říkal už profesor Vojta, že čas je nevratný, změny jsou nevratné. Říkal však zároveň, že je třeba pracovat s dítětem velmi citlivě. Věděl něco, co většině z nás - lidem, i odborníkům - uniká. Věděl, že vstupní branou do tělesného systému je duše. 

Dnešní trendy rehabilitace na to, zdá se, zapomíná.

Jak by dítě mohlo vědět, jak se hýbat? Jak by si v pohybu mohlo věřit?

Když dítě intenzivně driluju jako vrcholového sportovce několik hodin denně, dlouhé minuty v kuse, navíc za pomoci dalších nástrojů, působí to na jeho mysl podobně jako chemoterapie na imunitní systém. To nejzávažnější je ničeno a odstraňováno, ale spolu s tím je bráno dítěti i něco víc, to nejpodstatnější - jeho svoboda.

  Dítě nemůže odporovat, a tak se podvolí. Možná nabude svalovou sílu, kterou za čas ztratí, pokud v drilu nebudu pokračovat. Nepřijme ale zlepšení za vlastní a nevydrží trvale, protože nepochází z jeho vůle.

A zde je místo na otázku - je to, co s dítětem dělám, skutečně terapie? Nebo provádím trénink bez terapeutického účinku? A - jaký by ten terapeutický účinek měl být?

Trénink buduje fyzickou dokonalost. Má za úkol přiblížit dítě ideálu.
Terapie používá ideál jen k tomu, aby mohla rehabilitace fungovat a byla vedena správným směrem. Jejím úkolem není stvořit dokonalé dítě, ale pečovat o dítě v jakémkoli stavu tak, aby mu budovala spokojený, funkční život.

"Vyzkoušeli jsme už tuto a tuto metodu, náš program začíná v 6 ráno a končí v 16," slyším z mnoha stran, "chceme, aby naše dítě bylo schopné a spokojené."

Předpoklad, že dítě bude spokojené, když bude rovné jako tyč, to není vcítění se do dítěte. Je to důsledek předsudku, že postižení nám bere možnost být šťastný, že kdo nechodí, ten rozhodně trpí.

Jenže dítě žije svůj život už teď. Nečeká, až bude zítra umět sedět, lézt, stát. Žije od svého prvního nádechu a od té chvíle přijímá veškeré podněty z okolí nejen na fyzické, ale především emocionální, sociální, komunikační úrovni. Pokud nebude mít zážitek, na něž by se mohlo těšit, dokonce pokud nezažije své fyzické selhání, nebude chtít cvičit a dokonce ani nedokáže získanou sílu využít.

Dlouhý čas mne mrzelo, že nemám to, co ostatní - intenzivní pobyty v terapeutických centrech, pět různých terapií týdně, den bez oddechu. Vědomí, že v mém okolí je to téměř běžné a nepřípustné, aby to bylo jinak, ve mně zasévalo semínko děsu z toho, o co všechno v dospělosti přijdu.

Dnes jsem v situaci, kdy bych si mohla všechny ty terapie sama platit. A nemám na to ani pomyšlení.

Jako terapeut vím, že kvalita, nikoli kvantita je rozhodující. Šedesát minut dobře mířené terapie udělá víc, než čtyři programu několika metod. A protože se jedná jen o šedesát minut, šance, že u toho či onoho druhu terapie vydržím celoživotně nebo alespoň podstatnou dobu, je mnohonásobně vyšší, než že se z intenzivních programů založených na několikahodinovém drilu po pár měsících nesložím.

Za tři hodiny, které tím získám navíc, si dítě zvládne užít spoustu věcí - pomazlit se s maminkou (a maminka s dítětem), jít s tatínkem na procházku (a máma si odpočine), hrát si se sourozencem (a oba si to budou pamatovat), hýbat se tak, jak to dokáže (a budovat si tím sebejistotu a vnitřní motivaci dál se snažit).

Najít takový funkční přístup není snadné, nicméně nevěřím, že by si  v oceánu technik, metod a možností nenašel každý ten svůj pitný rybníček. Nebude to jednoduchá práce, dost možná bude daleko těžší než sáhnout po tom, co vypadá nejlákavěji a nejhutněji, ale vyplatí se stonásobně.

Zapomínáme na jednu podstatnou věc - i rehabilitace a terapie jsou výchova. Všechno, co s dítětem dělám, je výchova. Výchova k čistotě, výchova ke slušnosti, výchova ke schopnosti. A rehabilitace fyzického těla je výchova k tomu, aby pro něj péče o tělo byla samozřejmá stejně jako pitný režim.

Otázkou je, k čemu dítě vychovávám, pokud ho dřu několik hodin denně. K pozitivnímu náhledu na rehabilitaci, potažmo pohyb sám, jistě ne. Dost často ho nešťastně směruji k rezignaci.

Nepotřebujeme rezignované, odevzdané děti, které se sebou nechají mávat.
"Cvičíme čtyři hodiny denně, ze začátku vyváděl, teď už vůbec neprotestuje a nechá se sebou dělat všechno," říká mi pyšně maminka chlapečka, který po ní důvěřivě točí zrak. Věří, že to, k čemu je nucen a to, co mu ubírá možnost hrát si jako ostatní děti, "protože teď musíš cvičit, miláčku", mu pomůže postavit se na vlastní nohy.

Nebylo by krásnější a přirozenější, kdyby věřil, že síla dokázat to, co on SÁM bude chtít, dřímá V NĚM SAMÉM? Že otěže jeho života spočívají v jeho dlaních?
Nemá být úkolem terapie přesně toto?

Zastavme se, ze srdce apeluji a prosím.

A dřív, než děti hodíme do stroje na ideál, dřív, než se pustíme do závodu s časem ...

... buďme k sobě upřímní, snažme se porozumět povaze toho, co dítě nemůže, ale pochopme i jeho sny. A až toto dokážeme, pak teprve pro něj volme další, novou cestu.

Často slyším: "Kdybych to nezkusil/a, nadosmrti bych si to vyčítal/a."
Pět místo deseti terapií vám dítě nevyčte nikdy. Ani jedna jediná, která funguje, ho nebude mrzet. 

Ale máma, která se neusmívá, máma, která si rve vlasy, pláče, hecuje ho do maxima, v kterém se necítí ... tu nezapomene nikdy.

Chraňte dětem dětství, sobě rodičovství.

Prosím.