O pokoře, kouzlu hnízdění a koktejlu císařovny

06.02.2019

Je to tu. Dokormidlovali jsme se oceánem emocí a informací do cílové rovinky. 39. týden těhotenství se chýlí k závěru. Naše vytoužená holčička, dítě za odměnu, přijde na svět plánovanou sekcí. A já mám za sebou náročný splav pocitů posledních několika týdnů, které stojí za záznam, protože rozhodně nejsem první ani poslední žena, která se neprocházela sadem čistě růžovým. Avšak díky za to, že vůbec vzkvetl!


Druhý trimestr se nějak rychle přehoupl v závěr. Nevolnosti už zůstaly pouze symbolické, do 34. týdne jsem mohla pracovat naplno. I u nás doma zavládla vánoční pohoda, úspěšně se dopeklo několik druhů cukroví i báječná štola, a štědrovečerní rybu jsem ve světle těhotenských chutí (minimálně týden mi tou dobou všechno chutnalo jako železo) přecitronovala jen decentně.

Když jsme zároveň překonali 28. týden (který byl pro mne do té chvíle absolutní metou, neboť tehdy jsem přišla na svět já), začala jsem vnímat mateřství mnohem jasněji, živěji, přítomněji. Začala jsem konečně cítit radost a nikoli nepopsatelnou tíseň, s nadšením jsme začali přizpůsobovat miminku byt ..., ustoupily moje hormonální bouře, které začínaly u kachen - na ty jsem byla schopná žárlit, když je můj drahý krmil - a končily u absolutní neschopnosti s kýmkoli se osobně setkat (protože kdo mi sáhl na břicho, nebo se jen dotázal, jak se těšíme a jak si co představujeme, vyvolal lavinu vnitřního vytí).

Až na jednu expresní dávku koktejlu proti kontrakcím kolem 31. týdne bylo všechno v pořádku, v chodu, vlastně dost v klidu. A když mi po tom 34. kleslo břicho a já začala znovu cítit bránici, mohli jsme spokojeně konstatovat, že jediné, co jsme dosud nepřipravili, je taška do porodnice (a na tu je času dost).

Porodnice. To je vlastně nemocnice, co? A sakra ...

Už na začátku těhotenství byl pro mne největším otazníkem den D - porod. Přestože se nepočítám do skupiny lidí klasicky poznamenaných obrnou a moje hybnost je v rámci DMO vysoce nadprůměrná, a přestože mám o svých schopnostech vysoké mínění a kladu na svou samostatnost vysoké nároky, představa přirozeného porodu mi nerezonovala. Zněla spíš jako siréna a já jsem se po celé měsíce snažila to změnit.

Opakovala jsem si, že narození mého dítěte nerovná se mému příchodu na svět (narodila jsem se akutním císařem), přečetla jsem nejednu publikaci o porodu přirozeném, bez utišujících prostředků, v domácím prostředí, v porodnici ... a ač jsem rozuměla všem variantám a souznila s porodem přirozenou cestou v odborném prostředí, necítila jsem v sobě dostatečnou motivaci vyslovit jakékoli přání ohledně způsobu, jak má přijít na svět naše dcera.

A později, když jsem souhlasila s plánovanou sekcí, mi došlo, že jsem nejspíš celou tu dobu v hloubi duše věděla, že tato cesta je za daných okolností tou nejbezpečnější. Ocitla jsem se v situaci, kdy diagnoza i moje aktuální kondice mluvily spíše pro sekci, na druhou stranu bylo zúčastněným odborníkům jasné, že nejsem standardní "vzorník diagnozy" a rozsah mých schopností je patrně mnohem širší než u žen, které by pro diagnozu DMO byly k sekci indikovány automaticky bez sebemenšího zaváhání.

Takže když jsem na otázku "Je to na Vás a my Vám teď vyhovíme, znáte se nejlépe. Jak se rozhodnete?" odpověděla v souhlas s plánovanou sekcí, kterou lékař pro eliminaci nejednoho rizika navrhoval, měla jsem v sobě po určitou dobu zmatek.

Můj rozum dobře věděl, že zkrotit a vědomě ovládat své tělo (systém, v němž se hýbe) jednou neznamená být toho schopna navždy. Rozhodně ne v případě takové hybné poruchy, jakou je kterákoli obrna. Věděla jsem, že císařský řez ze mne sejme povinnost absolutně spolupracovat - věděla jsem, že nemám žádnou záruku, že takové povinnosti bych byla schopna dostát.

Koktejl emocí, prožitků, tužeb a snů mi přitom soustavně proplachoval mozek. Příčila se mi myšlenka na pobyt na JIP, kdy v den porodu nebudeme s dcerkou hned spolu, po předchozích zkušenostech s anestezií jsem se děsila možnosti, že mi bude zase zle a nebudu mít sílu převzít péči o ni. Že i když bude zdravá jako řípa, nebude moci zdravě být s maminkou hned, jak opustí bezpečí dělohy. Že plánovaná sekce dost možná zasáhne do jejího klidného spánku v děloze. A aby ta čerň byla dokonalá, pravila moje sestra, která se evidentně narodila proto, aby rodila děti a byla jim k dispozici 24 hodin denně:

"No, to víš, že je to zásah a mateřské pouto tím rozhodně nezíská. To víš, že to je pro to dítě šok. To si musíš zvážit sama, jestli půjdeš do jistoty plánované sekce, nebo dáš dítěti to, co potřebuje."

Tahle slova, navíc slova matky - jenže narozdíl ode mě ženy naprosto fyziologicky zdravé, se mne hluboce dotkla. Když jsem ale ze sebe otřepala prvotní smutek, došlo mi, že v jednom má úplnou pravdu (i když si ji nejspíš představovala docela jinak).

Jako matka dám své dceři to, co potřebuje.

Potřebuje co nejoptimálnější podmínky ke svému narození, bezpečné okolnosti a především zdravou a schopnou matku, která jí poskytne to, co dcera potřebuje a matka může.

Samozřejmě, že v ideálním světě by se dcera narodila doma za asistence tatínka, v tom nejideálnějším bych ji přivedla na svět v absolutním klidu za běžného provozu naší domácnosti a záhy po porodu začala fungovat - za její báječné přítomnosti - tak jako předtím. Možná bych mezi kontrakcemi sázela bylinky, drala peří nebo zpívala mantry.

Ale mermomocí ten ideální stav prosazovat, to bych ve svém případě považovala za hlubokou nepokoru, nevděk a sobectví. V první řadě proto, že dcera je pro nás oba požehnáním a já jsem ve výsledku zvládala těhotenství fyzicky tak dobře, jako ho nezvládá většina žen (včetně těch fyziologicky zdravých). Chtít takový bonus, bojovat o něj a bojovat proti zdravému lékařskému úsudku i sobě samé, na to jsem neměla sebemenší právo.

Nasnadě je otázka, zda bych se proto, že moje dcera nepřijde na svět přirozeně, že ji nebudu moci vždycky nosit v šátku, že s ní zcela bez obav nevyrazím hned po šestinedělí na několikakilometrový pochod, nemohla cítit nepovolána k mateřství.

Moje soukromá odpověď zní: Mohla, ale nemusela. A já dnes nic takového necítím."

Jsem svobodná bytost, svobodná duše. Miluju svou dceru, svého muže. Tak jako se on rozhodl žít po mém boku, tak se, věřím, naše dcera - rovněž svobodně - rozhodla vybrat si za rodiče nás. Vnímám mateřství jako přirozenou součást svého života, ale ne jako závazek nějakých obecných nároků. Nikdy jsem nebyla podle tabulek, nikdy jsem se nechovala běžně - ani jsem nemohla. Bylo mnoho momentů běžného života společnosti, kterým jsem nemohla vyhovět, ani kdybych chtěla sebevíc. A na tom nezměnila - a nemůže nic změnit - ani moje dcera.

Věřím, že přišla proto, jací jsme nebo můžeme být. Ne proto, jací nejsme. Je to ta nejkrásnější, nejčistší a nejpřirozenější škola a v konečném důsledku je úplně jedno, jestli v ní hraje roli sekce, nebo přirozený porod.

Dělat to nejlepší - to poctivé, pokorné a dostatečně vědomé - to, co mohu. S láskou k dceři, k sobě, k nám všem. Tak vnímám svou roli vůči Zoe, sobě, svému muži.

Pakliže s ní někdo (podobně jako moje někdejší hormonální Já) nesouhlasí, má jedinečnou příležitost vytvořit její nový koncept ve svém vlastním životě.

Přeji štěstí, lásku a radost z vlastní cesty všem ...