Nina. Recept na štěstí

17.05.2017

"Nakreslit dýchat. Nakreslit dýchat. Ještě dýchat," poskakuje a střídavě mě objímá Nina. "Ha," zacpává si jako správná jogínka nos, vydechuje, nadechuje a znovu se směje. Nechová se ani trochu autisticky, protože JÁ jsem ZAPOMNĚLA.


Zvoní zvonek, dveře se otvírají a vstupuje Nina. Holčička v předškolním věku s diagnozou dětského autismu, které je nějaká moje unikátní certifikace jóga terapeuta zcela šumák.
Je přece ÚNOR. Je ZIMAa ona se chce koulovat ve sněhu, případně z koutku sledovat padající vločky. Rozhodně se nechce nechat poučovat o tom, jak by měla cvičit jógu.

Na samém začátku své jógové praxe s dětmi s postižením jsem si myslela, že jedinou správnou cestou k funkčnímu výsledku je plán. Že má-li jóga fungovat jako terapie, musí mít jasně stanovené hranice. Myslela jsem si to správně -už mi však nedošlo, že tím, kdo musí ty hranice respektovat, nejsou děti, ale já.

Jestliže existuje spektrum mysli, kterým mi to děti beze zbytku připomenou, pak je to porušené autistické spektrum.

Před třemi měsíci přišla je mně Nina jako jedno z prvních dětí s autismem na terapii jógou. Tajné přání maminky? ZKLIDNIT JI!

Jenže když se Nina po každém kroku cvičení zakutala do hlubin mého gauče a půl minuty zřejmě považovala za dostatečně dlouhou dobu nepřerušované spolupráce, cítila jsem, že tím, kdo se potřebuje uklidnit jako první, jsem já. Ženemohu a vlastně ani nechci vytrhávat žádné dítě z jeho komfortní zóny, dokud mu nepodám důkaz o tom, že za jejími hranicemi to má šanci být ještě lepší.

A tak jsem od samého začátku potlačila své perfekcionistické sklony a cvičila s Ninou prostě jen to, čemu byla přístupná - a jen do té doby, dokud mi to dovolila.
"Zdá se mi, že jí to pomáhá,"hlásila mi maminka po naší zhruba páté lekci."Líp spí. A navíc ji to doma hodně baví."

Představa dítěte, které se mi v práci rádo téměř plazí po zdi a nevydrží na místě a doma cvičí rádo, mi nedala spát hodně dlouho.Až do onoho dne, kdy Nina poprvé za naši tříměsíční práci vydržela cvičit s mou asistencí téměř dvacet minut v kuse a i když mluví sporadicky, na odchodu ke mně mávla ručkou a sama od sebe pronesla: "Ahoj, Petro, ahoj!"

V ten moment jsem necítila jen dojetí, ale především poctu. Poctu, že tohle dítě, které si denní produkci slov velmi pečlivě šetří a volí, komu je adresuje, mne vzalo na vědomía respektuje, že odchází. A paralelně s tím mi došlo, že onamůže svobodně odejít jedině tehdy, kdy ji bezpodmínečně přijímám. Že jsme sobě navzájem v životě hosty.

Můžeme mít za sebou dvanáct lekcí.
Dítě, které na několik prvních vtrhlo jako vichřice, tahalo věci z polic, schovávalo se a bylo ochotno se prát, jen aby nemuselo vydržet na jednom místě, vydrží dnes zacvičit čtyřicetiminutovou lekci bez výrazného přerušení. Asány si pamatuje, a přestože nemluví ve větách, v okamžiku, kdy (omylem či záměrně) změním jejich tradiční pořadí, dá mi to velmi jasně najevo a odmítá pokračovat, dokud chybu nenapravím.

Před pár týdny stačilo udělat jeden chybný krok - a Nina mě po zbytek hodiny vůbec nebrala na vědomí. V takových chvílích mířila na můj perfekcionismus a já jsem se časem vzdala veškerých očekávání.

Nejtěžší je vzdát se toho, co myslím vůči dětem dobře. Nic neočekávat a tam, kde bych si kladla nároky něco je naučit, jim prostě jen tu možnost nabídnout.
Nina mi od samého začátku nabízela způsob, jak spolupracovat. Tiše a precizně, hlavně ale pomalu. V okamžiku, kdy se mi podařilo dokázat jí i sobě, že ji umím a budu respektovat, dala mi jasně najevo, že je i ona připravená a ochotná naučit se něco víc.

"Ještě dýchat, ještě dýchat," řičela Nina smíchy a zatímco radostně běhala kolem mě, bezchybně prováděla jogínská dechová cvičení. A když už získala dojem, že pro dnešek stačilo, přišla ke mně, objala mě a tělo na tělo položila na žíněnku. A mně běželo hlavou, že ani její autismus není vůbec tak definitivní a definovatelný, jak se zdá. A že je možná Nina mnohem vstřícnější než já, protože představu, kterou si o ní člověk vytvoří, bez okolků splní.

Přijala jsem ji jako hosta a už pro mě nebylo důležité, že má autismus.
Přála jsem si jen mít tu čest přijmout ji ve svém světě tak, aby mi i ona důvěřovala a umožnila mi nahlédnout do toho jejího.

Ke svému překvapení jsem zjistila, že je to jeden a tentýž svět.Jenže zatímco ona v něm prostě žije, já si naň kladu nejrůznější nároky.

Možná, že dnes už zvládne zacvičit celou sestavu jógy bez přestávky, bez pláče a bez odporu.
Možná, že dnes se u toho směje.
Možná, že jí i moje práce pomohla.
Jenže tím, kdo od samého začátku drží v ruce recept na ŠTĚSTÍ, které s dětmi denně hledám,
tím člověkem nejsem nikdy já sama.

A hledám-li, pak teprve si mohu gratulovat, že mne na svou cestu přijaly také.

Kéž mám na té cestě dostatek pokory to přijmout ...

Ninuško, s láskou díky!