Nadčasová. Ania

18.06.2017

Klid dubnového odpoledne při kokosové kávě ruší zazvonění. To na svou první hodinu se mnou přichází Ania. Zpoza maminčiných sukní na mě, duše vůči duši, zvědavě mrkají hluboké tmavé oči. V těch hlubinách se Downův syndrom ztrácí.


Před třemi dny jsem přiletěla ze školení Yoga for the Special Child Basic, které znovu vedla brazilská jogínka Sonia Sumar. Výstup - jako první Češka jsem obdržela certifikaci terapeuta jógy pro děti a dospělé se zvláštními potřebami.
V teoretické rovině to zní báječně, v té praktické to znamená, že mimo Soniu, kterou potkávám na školeních, není nikdo, s kým bych se mohla o svých postupech poradit. Vyberte si, zní-li Vám to lákavě, nebo jestli Vás to stresuje.
Já tuhle výzvu miluju a ani na vteřinu mě nenapadlo, abych se svojí práce vzdala. Sem tam se kochám pohledem na děti, které po týdnech v mém vedení dokážou svou sestavu jógy zacvičit samy. Chůze není podmínkou.

Jenže teď - teď se moje ego ochraptěle klidí kamsi do momentů, v nichž jsem mívala všechno pod kontrolou. Jsem v mnoha ohledech typická dvaadvacítka. Osamostatněná, pracující, nejsem sama, jsem šťastná a minimálně zdravě praštěná. To, že jsem se narodila do těla s dětskou mozkovou obrnou, nejenže pro mne nepředstavuje nijak výrazný problém - a jestli jsem si někdy myslela, že mi ta zkušenost pomůže spoustu situací řešit, tak dnes splácím dluh a říkám - OBRNU JSEM PŘECENILA.

Anička není prvním ani posledním dítkem v mé péči, které má Downův syndrom. Není prvním ani posledním dítkem s genetickou vadou, se kterým pracuji. A přesto to první, co musím udělat, je vystavět pro ni lekci, jako by byla mým prvním svěřencem. To poslední, co mohu? Předpokládat třeba jen mikrosekundu průběhu naší práce.

Diagnoza nezaručuje vůbec nic. Genetická povaha věci jako by u některých dětí jen zdůraznila jejich charakterové rysy. Bez rozdílu a precizně.

Ania vchází do místnosti, maminku táhne za sebou a každém jejím gestu je cosi vyrovnaného. A já, nabitá optimistickým očekáváním z předchozích ukázkových lekcí s jinými dětmi, pomalu začínám mapovat její motivace, přání, limity a flexibilitu.

A pak přichází ta chvíle, kdy dítě, které je pozoruhodně pohybově nadané, nepochybně rozumí, co mu říkám, a usoudilo, že jsem mu poměrně sympatická,

NIC NEDĚLÁ.

Když začínám zpívat mantry, nasazuje nepřítomný výraz. (Hudbu přitom miluje.)
Když jí ukazuji, jak zapojit ručky a jemně s nimi hrát, dokonale zgumovatí. (Doma zbožňuje pomáhat mamince v kuchyni.)
Když se začínáme učit asány, cvičit vydrží jednu stranu. Ve vteřině je pak pryč, hopsá na gauči, seskakuje ze stolu a gesty opakuje: "DOMŮ, DOMŮ, MAMINKO DOMŮ."

Když se v osmdesátých letech ptal jeden novinář Sonii Sumar na způsob, jakým jógu upravovala pro svou první studentku, dceru Robertu, která měla Downův syndrom, dlouhou dobu přemýšlela, jak mu odpovědět.

"Nikdy dřív mě nenapadlo nějak tu práci pojmenovat.

Dělala jsem s ní prostě to, co jsem z jógy znala. Jenže tam, tváří v tvář otázce, jsem si uvědomila, že si tu práci budu muset patentovat už jen proto, že mnohokrát vůbec jako jóga nevypadá."

Jak dokonale mi děti pomohly rozumět tomu, co říká!
Anička patří mezi ně.

Prvních pět našich lekcí se odehrávalo velmi nenápadně. Za žádnou cenu nesměla poznat, že po ní něco chci. Všechno, co jsme dělaly, musela od počátku vnímat jako svůj vlastní záměr. A tak jsem v sobě musela vypěstovat dovednost vysvětlit dítěti, které si ze všeho nejvíc přeje skákat po hlavě, že ležet tiše na zádech má úplně stejné kouzlo.

"Začínám trochu ztrácet naději, že bude spolupracovat," svěřila se mi během jedné lekce maminka. Inteligentní, bystrá a empatická žena, vstřícná a chápavá. Když nevidí výsledek úměrný snaze nás obou, ztrácí naději.
"HA!" skáče mi vtom do nádechu v odpověď Ania. A když se na ni dívám pozorněji, vidím, že mi ukazuje jedno z dechových cvičení. Když jsem je po ní chtěla před patnácti minutami, připravovala se právě místo toho na hlubokou relaxaci, tedy rozuměj - nedělala vůbec nic.

"Nechci," říká Sonia, "abyste Yoga for the Special Child kombinovali s nějakým jiným druhem jógy, nechci, abyste děti učili zvířátkové názvy asán. To dítě v tu chvíli nebude myslet na tělo, bude myslet na velblouda."

Ano. Hypotonii nevyléčím cestou na Saharu, i kdybych na zádech vlekla pytel kokosů. A jedinou funkční cestou, jak si udržet pohyb funkční, je umět ho prožít. Když já sama aktivně cvičím pod vedením fyzioterapeuta baletu Národního divadla v Praze, cítím úlevu - a po pěti měsících práce vidím, že jsem se hodně zlepšila. Ale změna pohybu pro mě byla tak šokující, že jsem se často neubránila slzám.

Dítě je chytřejší než já. Dítě ke mně nepřišlo plakat. Přišlo za mnou, má mě rádo a chce, aby to tak zůstalo. A tak v momentě, kdy naše práce začíná být náročná, prostě všemožně utíká - v mysli i tělem.

Anička si dala načas dva měsíce. A když jednou přišla znovu ke mně na lekci, vyrazila mi dech.

"Jely jsme na nějakou jinou terapii," vypráví maminka, "a ona si v autě začala dávat ruce na hlavu, jako to s ní děláte vy, a ptala se, jestli jedeme tam, kde zpívá Hari omm. A když zjistila, že ne, byla moc smutná."

Podívala jsem se pozorně na děvčátko, které leželo v kuchyni na podlaze a sem tam po očku zkontrolovalo situaci v pokoji. Nijak zvlášť nevypadala, že by se chystala cvičit. Jenže když jsem na ni zavolala, bez otálení přiběhla, usadila se mi na klín a vyčkávavě chytila moje ruce.

Když jsem začala zpívat mantry, pozorně naslouchala, přidala se a snaživě hýbala pusinkou.

Když došlo na asány a ona je prováděla po svém, trpělivě počkala, pokud jsem se rozhodla ji opravit. A u těch složitějších se prostě sebrala a odešla ten pocit rozdýchat, rozeskákat na gauč.

Pak se bez problému vrátila.

Ano, má Downův syndrom. Jenže kdyby mi ten termín měl zaručit, co si myslí a jak reaguje, dávno by se našel někdo, kdo by vymyslel, jak s tou diagnozou vést plnohodnotný život bez sebemenší komunikační bariéry. Kdyby to bylo tak jednoduché, stačil by univerzální myšlenkový program.

Jenže tady vůbec nejde o Downův syndrom.
Jde tu o dítě, které se v reakci na genetický model, podle něhož jeho tělo pracuje, chová určitým způsobem. A sílu jeho charakteru, temperament, jeho krev, kořeny - tu nikdy, nikdy genetická vada nepřebije.

Anička je výjimečně charismatická a temperamentní, nadprůměrně vnímavá. Genetická porucha ji tlačí trochu jiným směrem, a ona na ni s vervou sobě vlastní odpovídá. Často se to povede - a ona toho spoustu dokáže. Někdy méně, a ona se prostě před výzvou fyzickou nebo sociální stáhne.

Nepozdraví, i když mě zná. A já ji nemohu soudit, protože pokud ji zrovna rozruší detail, kterého si typický jedinec nevšimne, nikdy sílu toho momentu nedocením.
Nezacvičí dnes sestavu, kterou dokázala minule. A já nemám sebemenší právo měnit její rozhodnutí, protože pokud ji k tomu postoji donutila nějaká momentální pohybová svízel, které nemám možnost porozumět, nemám tedy ani, co jí nabídnout, aby ten moment překlenula.

Jóga jí pomáhá poznat sebe samu. Učí, jak a kde v sobě najít sílu překlenout ty kritické momenty bez pomoci jiných.
Dýchání, pro nás téměř bezproblémové, napoprvé ochromilo její rozptýlení. Není divu, že ho dlouho odmítala cvičit.
Tleskat ani zpívat nechtěla, protože z principu nechce dělat věci, které pro ni v danou chvíli nemají funkční význam.
Z asán mi utíkala a mě to nepřekvapilo. Mám velikou hypotonii stejně jako ona, jsem na světě o mnoho let déle, než ona, a i tak často cítím chuť zašít se do té své ulity.

To, že se na lekce se mnou těší, je pro mne funkční a hodnotnou zpětnou vazbou.

Já se totiž prozměnu těším na ten okamžik, kdy stane tváří v tvář životu sama za sebe - a bude na něj reagovat stejně rozhodně, jako to umí v práci se mnou.

Pak totiž tím, co udá směr a tempo jejím krokům, nebude Downův syndrom, ale duše.

Hodně štěstí, zlato!