Já. Těhotná. A navíc "jinak hybná"

10.12.2018

K psaní mě dohnalo několik momentů

- zaprvé třetí trimestr, ve kterém se teď nacházíme a který vede trochu bilancovat,
zadruhé dosavadní průběh těhotenství, který byl svým způsobem naprosto typický a přesto unikátní v tom, že na mě nefungovala vůbec žádná okolní rada,
- zatřetí skutečnost, že mnoho materiálu nebo pomocných slov o tom, jak vydržet těhotenství s hybnou poruchou, jak ho pojmout - a dokonce, že to vůbec nemusí být katastrofa, utopie a jiné - jsem nenašla.

Jaký je náš příběh?

Mateřství pro mě odmala bylo posvátné. Narodila jsem se o tři měsíce dřív, protože maminka byla těžce nemocná a po třech letech zemřela. Lékař, který operaci mého narození vedl, tehdy rozhodl, že bojovat o její život budou - nikoli pro záchranu její, ale mou. Byla na tom velmi špatně, a že porod a další tři roky přežila, byl, je a bude zázrak. Každá minuta s ní pro mne byla rozhodující.

Jako dítě jsem si v sobě nesla trauma svého přežití a jejího odchodu. Vnímala jsem těhotenství se mnou jako brzdu její možné léčby. Trvalo mnoho let, než jsem, pár měsíců před vlastním otěhotněním, dospěla k míru v sobě a vděčnosti za to, že mi nejen dala, ale vybojovala život - protože už v osmém týdnu těhotenství ji gynekolog přesvědčoval k potratu ...

Být mámou jsem si přála odjakživa. Ale strachu jsem měla spoustu - pramálo z něj pramenilo z hybné poruchy, většina operovala s myšlenkou na to, že když si nepamatuju tu vlastní, nemůžu být dobrou mámou.
Když jsem tento strach rozšifrovala a vyřešila a byla jsem si sama sebou jistá, poznala jsem svého partnera. Oba děti milujeme, milujeme se navzájem - veděli jsme v podstatě okamžitě, že spolu chceme být rodina.

Otěhotněla jsem po cca čtyřech měsících od našeho rozhodnutí. Dvě čárky na těhotenském testu mě vylekaly jen v souvislosti s momentální léčbou antibiotiky.

Strach z těhotenství v souvislosti s diagnozou lehké obrny ... ten se nedostavil.

Svým způsobem mne ho možná uchránila práce, nebo právě sama podstata obrny - kdybych zdravému člověku řekla, ať jeden den chodí s mým tělem - upadne, bude vyčerpaný více než já, zvyklá na způsob fungování jinak. Ale pokud bych se měla hýbat ideálně, museli by mi lékaři zakázat chodit, ač jsem toho svým způsobem schopna.

Tu paralelu jsem vnímala i v těhotenství - fyziologicky zdravé ženy může (a nemusí) vyčerpávat. Je to jiný stav, který nikdo nepředpoví, nenalinkuje a někdy neovlivní.
S diagnozou DMO mohu čekat jakýkoli scénář - standardní průběh, zhoršenou hybnost, nebo dokonce znemožněnou hybnost. Těhotenství ještě nikdo jako terapeutický prostředek DMO nepředepsal, ale život není terapie.

K rozhodnutí beze strachu přispěly tyto skutečnosti:

Můj fyzický stav neohrozí dítě.
Těhotenství za dosavadních fyzických podmínek neohrozí na životě mne
= budu schopná se o něj jako matka starat.

Ženám v obdobné situaci vzkazuji: "Je to na Vás. Nesete zodpovědnost, ale tu nese každá žena. Vaše zkušenost, Váš prožitek ve Vašem těle - to jsou nepřenosné momenty, na kterých záleží."

Buďte šťastné!