Duše, která přemohla autismus

15.11.2016

Od té chvíle uplynulo právě deset dní. Na podvečerní Kodaň se snášel lehký déšť, mnou lomcovala horečka a na rameni mi usedavě vzlykala Carli, maminka čtyřletého Christiana. "Ach, vždyť on se tu chová jako normální dítě!" plakala.


Důvodů k slzám měla několik.

Několik set kilometrů daleko jí umíral tatínek.
Její syn vykazoval známky těžkého autismu.
Drtilo ji pomyšlení, že objetí, které by mu mohlo dodat síly, se dědeček od vnoučka nedočká.

Sotva se s tou obrovskou bolestí naučila po minutě, hodině, den po dni jít dál, stalo se něco, co ji naprosto šokovalo. Jejím světem, postaveným na odhodlaných základech neskonalé síly, i tou udusanou zemí nekonečného zármutku, otřáslo jedno setkání a jedna chvíle.

Do Dánska přiletěla letos v listopadu už poněkolikáté Sonia Sumar - autorka konceptu Yoga for the Special Child, jogínka, matka dítěte s postižením. Před čtyřiceti lety byla jejím jediným dítětem dcera Roberta, která měla Downův syndrom - dnes jich po světě jsou tisíce, a její praxe se už dávno netýká pouze jógy s dětmi s Downovým syndromem, ale i dětskou mozkovou obrnou, poruchami pozornosti a autistického spektra.

Její kurzy navštěvují různorodí studenti - fyzioterapeuti, speciální pedagogové, psychologové, lékaři, rodiče. V Kodani, kde jsem absolvovala školení jógy pro děti s autismem a poruchami pozornosti já, měli dítě s postižením všichni Sonini posluchači. Příkladem za všechny byla právě Carli - žena, která měla svůj život pod kontrolou. Mnoho let, přes jediný a trvalý vztah a těhotenství až do okamžiku, kdy se její vytoužený chlapeček začal odmalička projevovat velmi specificky.
Ona "specifita" byla brzy konkretizována jako těžký autismus.

"Opravdu mám obavu, aby vše proběhlo v klidu. Christian je agresivní, bije i mne. Nemluví, nemůže vyjádřit, co ho trápí. Hodiny a hodiny křičí, vůbec mne nevnímá, pobíhá, rozhazuje věci," svěřovala se vyčerpaná Carli Sonii, která měla během našeho školení s Christianem, který ji nikdy předtím neviděl, předvést ukázkovou lekci jógy.

Hnědé oči pohlédly do zelených. Sedmdesátileté ruce objaly o čtyřicet let mladší ramena.
"Viděla jsem takových scénářů za ty desítky let tisíce," odpověděla Sonia.
"Neboj se, děvče ..."

Zatímco my jsme spolu s Carli ani nedutali a v rohu místnosti čekali na příští okamžiky, z pokojíku pod schody se ozýval Christianův vzlykavý pláč a klidný hlas Sonin. Neměli jsme tušení, co mu říká, nevěděli jsme, je-li jí vůbec schopen rozumět. "Nic z toho vás nemusí zajímat," vysvětlila nám dodatečně. "Jediné, co vás má zajímat, je duše."

Po deseti minutách, které byly dlouhé jako celá hodina, pláč ozývající se zdola utichl. Vzápětí přicházela Sonia - Christiana, který si teď už jen utíral slzy, nesla v náručí. Posadila ho na žíněnku, rukama kolem něj vytvořila obranný kruh.

Seděla proti němu, nespouštěla z něj oči - a začala zpívat Ganesha matru.

Během té doby se ji Christian několikrát pokusil kopnout, kousnout, škrábnout. Neměl ale už důvod utéct. Byl Soniou naprosto zaujatý, a pro ni existoval v tu chvíli také jedině on. Na jeho útoky nereagovala. Jen se na něj dál upřeně dívala. Angličtinou se silným portugalským přízvukem vyprávěla tomu dánskému chlapci o tom, proč tu spolu jsou. O tom, že mu věří. I o tom, jak potřebuje, aby jí pomohl naučit nás další práci.

Přestože se jí nepodíval do očí na moment delší než tři vteřiny, poslouchat ji musel. Následující hodinu totiž dělal přesně to, co mu předcvičila. Napodoboval její asány s pozoruhodnou zdatností Mezi jeho chováním a projevy "zdravého" dítěte byl jediný viditelný rozdíl - Christian se cca každých pět minut zvedl ze žíněnky, několikrát přeběhl křížem krážem místnost, dupal, křičel, pokusil se z místnosti odejít.

Sonia mu v ničem nebránila. Dál cvičila svou sestavu a popisovala ji, jako by komentovala pracovní postup. Christian se k ní pokaždé vrátil a na nějakou dobu cvičil podle ní.

Na závěr každé lekce opakuje Sonia s dětmi modlitbičku. Řiká v ní: "Jsem Mír. Jsem Radost. Jsem Láska. Jsem Světlo. Ve svém srdci mám krásné světlo, které jsem dostal/a, když jsem se narodil/a. Díky tomu světlu se nebojím nikoho a ničeho."

Text modlitbičky překládala maminka synkovi do dánštiny.
Rozuměl jí?
Věděl, co její slova znamenají?

"Děkuji Vám," objala Sonia na závěr lekce Carli. "Váš syn si vedl skvěle. Jen Bůh ví, jak dlouho bude lekci přerušovat výskáním a úniky, nebo kdy naváže oční kontakt na delší dobu. Ale dokázal dnes, že je v jeho moci přiblížit se Vám. Musíte mu jen připomenout, kým je," doložila.

Byla to už nějaká chvíle po jejich rozloučení, když tu se najednou s třísknutím otevřely dveře a do místnosti vběhl divokým tempem Christian. Ta spousta lidí rozptýlených po pokoji ho dost znervóznila, a tak stál uprostřed na špičkách, s hlavou sklopenou. Jen sem tam jí trhl na stranu. Rozhlížel se.

Když našel Soniu, přiběhl k ní. Zabořil jí ručky do dlouhých vlnitých vlasů, praštil hlavičkou do její hrudi a srdceryvně plakal. Sonia neřekla ani slovo. Posunula se jen tak, aby Christian nikoho jiného neviděl. Aby neslyšel nic než její tichá slova a údery jejího srdce. "Smím si poslechnout to tvoje?" zeptala se a sklonila hlavu.

"Přišel se s ní rozloučit, chtěl to udělat sám," plakala Carli tiše. "Tohle dělá vždycky, když odněkud odcházíme, ale nikdy u cizích lidí."

"Ahoj, Christiane, ahoj," vedla Sonia kloučka ke dveřím. "Teď půjdeš domů. A já také, zítra!"

Nazítří ráno poslala Carli Sonie tuto zprávu: "Můj syn se ode mne nechal včera večer poprvé obejmout na dobrou noc. Věřím, že ještě obejme i dědečka. Nevím, jak Vám poděkovat."

"Milá dcero," odvětila ta moudrá žena, "z toho všeho je nejdůležitější právě to, že se nezměnilo Tvé dítě. Změnila ses ty - začala jsi věřit v jeho duši. Povolej lásku, přemůžeš bolest i autismus. Pokračuj v tom."

Milý český rodiči,

kéž je i Tvoje láska tak čirá a silná.
Kéž jsi schopen vidět své dítě skutečné.
Kéž jsi schopen jej i pak milovat.

Dokážeš - li to ... přemůžeš nejen autismus.