Co bych udělala jinak v prvním trimestru

27.12.2018

Moje milovaná holčičko,

rosteš mi pod srdcem už 33. týdnů a naučila jsi mě za tu dobu nemálo věcí. Především sebereflexi, nekompromisní a bez prodlení.
Omlouvám se Ti za všechen stres, strach a nejistoty, kterým jsem Tě dřív vystavila. Nevěděla jsem, jak silná a statečná budeš ...

Zítra by měla moje milovaná babička 74. narozeniny. Snad to, že byla Kozoroh, i to, kde se narodila - v předposledním roce války v krytu v srdci Bílých Karpat, jí dalo nezlomnou sílu čelit životním ranám svérázně - okamžitě, jasně, čistě a bez vytáček. Zatímco nikdo z české rodiny se mnou nedokázal od srdce mluvit o mém narození, raném dětství, ona o tom všem i o mé mamince, své dceři, hovořila odvážně a bez negativních emocí.

Bylo mi asi sedm, když jsme v televizi zachytily reportáž o nějakém dítěti se spastickou diparézou. "Tu máš ty," komentovala srdceryvný snímek o obrně babička, "a taky ses narodila o tři měsíce dřív."
Tak jsem se poprvé dozvěděla o tom, proč jsem trochu jiná než moji vrstevníci.
"A babi, máma se na mě nezlobila, když jsem se narodila dřív a ona už byla nemocná, když jsem byla v břiše já?" zeptala jsem se s beraní přímostí, protože dumat nad tím, ta dobrá žena by na to okamžitě přišla.

"Máma? Ne, ta se nezlobila. A kdyby za tebe nebojovala, tak by ses asi nenarodila."

Tehdy jsem si myslela, že tak jako ta moje bojuje za dítě každá máma. Další část pravdy mi o sedm let později odhalil můj drahý strýček, babiččin bratr. Jeho otevřenost znovu kypřila shoda okolností - od konce šedesátých let žil v zahraničí, takže se ocital mimo epicentrum bolesti, kterou naše rodina procházela, kterou v sobě někdy až nezdravě dusila. Měl prostor prožít to všechno v sobě jinak (neřku snáze). A navíc byl brilantním fyzikem, což mu propůjčilo schopnost poskytnout ve své čestnosti všem veškeré informace, na které bylo v danou chvíli právo - i kdybyto mělo znamenat šok.

A tak jsem se během dospívání postupně dozvěděla, jak to s námi všechno bylo. Že byla moje maminka v osmém týdnu těhotenství postavena před rozhodnutí, zda se mne vzdát a méně fyzicky trpět, anebo se rozhodnout pro mateřství s nedozírnými následky. Že těhotenství se mnou bylo extrémně rizikové a že během porodu ve 28.týdnu byl odhalen onkologický problém takového rozsahu, který v podstatě vylučoval jakkoli kvalitní život. A že se přes to všechno rozhodl vedoucí lékař o její život bojovat.

Vsadil na sílu pouta mateřského, které jí sice život neprodlouží, ale mně může - každou minutu, hodinu, den a týden s ní - život zachránit.

Je léto 2018. Já jsem v prvním trimestru těhotenství a dochází k zajímavým shodám s dobou, kdy jsem se v děloze vyvíjela já ...

Mám velký zánět průdušek. Jsem na kombinaci několika léků, z nich troje jsou v těhotenství riskantní. Proto se okamžitě po pozitivním těhotenském testu objednávám na gynekologické vyšetření (své první v životě), abych po případné potvrzené graviditě léčbu hned změnila.

To už bych při dalším těhotenství neudělala. Pro jistotu bych nasadila alternativní léčbu, ale s prohlídkou bych dalších pár týdnů počkala. Takhle jsem se totiž ocitla v ambulanci někdy kolem 4.,5. týdne těhotenství, kdy prostě z monitoru v drtivé většině nevykouká ani odborník nic.

A tak jsem samu sebe shledala v pozoruhodném trojúhelníku:

Těhotenský i krevní test mluvily pozitivně.
Gynekoložka v ambulanci konstatovala: "Jste těhotná. Ale musíme zjistit kde." Vzápětí mne ona a posléze i moje sestra, které jsem neprozřetelně tuto novou skutečnost oznámila, začaly utěšovat, že mimoděložní těhotenství se neděje poprvé, že jsem mladá a dětí budu mít ještě spoustu.
"Asi nechceš být sama, koho ti mám zavolat, aby byl s tebou?" pravila sestra ochotně, což ve mně odpálilo ohňostroj vzdoru.

Včera jsem zjistila dvě čárky na těhotenském testu. Já i můj milovaný muž jsme prožili extatickou radost. A věděli jsme hned, že je-li naše první dítě holčička, bude to Zojka - Zoe, životodárná, chtěná, milovaná.
A dnes bychom měli očekávat nejhorší? Nestačilo říci, že ještě vyčkáme a je příliš brzo na nějaký závěr? Proč by to muselo dopadnout špatně?

V tu chvíli mě zachránil lékař s příznačným jménem Žižka, když znalecky pohlédl na monitor, pak na mou postavu, která vykazovala tou dobou neklamné známky hormonálních změn (první indicie přišly kolem 3. týdne, kdy se mi podlamovaly extrémně nateklé nohy), zpět na monitor a umírněně pravil: "Já bych byl v klidu. Ono se to vyklube."

S ulehčením jsem opouštěla Apolinář. A ještě pár dní setrvávala v obrovské úlevě, dokud se v osmém týdnu nedostavily extrémní nevolnosti, které trvaly na vrcholu až do týdne patnáctého. Nadavovalo mě všechno - do patnáctého týdne opravdu všechno - tropická horka, prudší pohyb můj nebo vedle spícího partnera, zmínka o jídle, cokoli, co se muselo kousat ... a zle mi bylo tak, že jsem strávila několik dní na infuzích (shodou náhod ve Francii, na trojkombinaci léků, které zabraňovaly zvracení i spazmům, tou dobou tak silným, že bych bez nich snad dítě v sobě neudržela - jaká náhoda ???)

Zatímco mi všichni gratulovali a přáli, ať si těhotenství užívám, já se necítila sama sebou. Cítila jsem se paralyzovaná - vyčerpáním z nevolností, strachem z toho, že jsem už jednou byla tak blízko scénáři potratu a předčasného narození ... ten strach se nedal uchopit. Nepomohla by mu žádná kniha, studie, ujištění. Pomohlo by proti němu jen objetí - dítěte, kterým jsem v duši dosud byla, protože jsem žila minulostí a nezpracovala šok z toho, jakou zátěž jsem vlastně pro mámu znamenala a že chybělo málo a nebyla bych na světě ...

Cítila jsem se zahanbeně, že nestavím svou radost každému na odiv, že radostně neobíhám ochody s dětskou výbavičkou, ba že ani necítím jasně sílu pouta k novému životu, který ve mně roste. Měla jsem v sobě jednu jistotu - za naše dítě budu bojovat, "tohle, tohle mě máma naučila, to si pamatuju" ...

Symbolický byl proto moment, kdy jsme odmítli prvotrimestrální screening s vědomím, co znamená život s "postižením", se stanoviskem, že bychom naše dítě nikdy nezabili a že mu jeho šanci žít pomůžeme uchopit tak hodnotně, jak to bude v našich silách. Tím jsem naprosto šokovala doktorku, která obětavě hlásila sestře: "Slečna na screening nepůjde. Ona bude happy za jakýkoli výsledek," čímž dávala jasně najevo, že mládí nebylo uchráněno jak možnosti výskytu Downova (či horšího) syndromu, tak lehkomyslnosti.

Postupně se všechno k lepšímu obrátilo - přispěl k tomu především partner, který se na Zojku od počátku těšil a dával to nepřehlédnutelně najevo, i to, že nevolnosti postupně ustupovaly, a především druhý trimestr. Když jsme překonaly 24. týden, míhaly se mi často před očima děti, krásné, šikovné, cenné..., které se tou dobou narodily a které vídám v práci.., a ve 28. týdnu jsem si ulehčeně vydechla - překonala jsem svou hranici, nebezpečí zažehnáno.

Spadla ze mě ohromná tíha a došlo mi, že já už nejsem to kilové nedonošeňátko. Že mám spoustu, co naší dceři předat - že ale rozhodně nechci předávat dál dojem, že katastrofický scénář je na denním pořádku, že mateřství jde ruku v ruce s hrůzou, bolestí a rizikem ...

Zkraje 28. týdne jsme na 3D ultrazvuku dcerku poprvé viděli. Spokojeně při něm usnula, ignorujíc všechny zobrazovací metody, s ručkou před obličejem. Jako by chtěla říct: "Nevím, mámo, čeho se pořád bojíš. Tady je andělský klid.."

A já jsem si poprvé v životě pomyslela, že na ten andělský klid mám nakonec také právo. Má na něj právo každá milující matka.

Napříště už budeme lépe vědět, jak si jej - medicíně a předsudkům tváří v tvář - zachovat.